Zamyšlení Život

Motivace nutná!

 

Původně jsem začala tento článek psát a chtěla mu dát titulek „Přátelství“. Nějak jsem se do toho celého ale zamotala a tak začínám znovu. Sepsat tyto řádky jsem chtěla hned po založení nového blogu, ale pak jsem nějak zapomněla, co jsem vlastně přesně chtěla říct. O víkendu mi to ale moje kamarádka nevědomky připomněla a tento článek bude vlastně do jisté (velké) míry právě o ní:).

Někteří mě sledujete už delší dobu a tak víte, že moje blogerská cesta byla taková všelijaká. Chtěla jsem tvořit a psát recepty, ale jen tak napůl a čekala bůh ví, co z toho nebude. Na jednu stranu jsem to opravdu dělala čistě pro radost. Na tu druhou jsem byla smutná, že snad jediný, kdo podle mě vaří, je moje nejlepší kamarádka Verča. Vlastně (a samozřejmě) jsem ráda, že podle mě vařila a vaří (je to můj nejmilejší čtenář), ale přišlo mi líto toho času a práce, kterou jsem do receptů vkládala. I jsme si dělaly srandu, že blog přejmenuju na Recepty pro Veru.

Co mi ale chybělo ze všeho nejvíc, nebyly čtenáři, ale byla to motivace. Motivace se někam posunout a nějaké čtenáře vůbec mít.

 

Blog jsem měla založený už nějaký pátek, ale tomu říkat si blogerka, jsem se vyhýbala. V té době jsem se i seznámila s mou milou Kačkou z blogu milujisvujzivot.cz. Tenkrát ještě psala blog Kate´s Cuisine a byla tak jedna asi ze tří brněnských foodblogerek, které jsem  znala.  Kači už blogovala delší dobu, ale mezi naším blogováním byl jeden větší a zásadnější rozdíl. Ona pravidelně přidávala recepty a byla aktivní. Já recept přidala jen tak, kdy se mi zlíbilo a třeba jsem tam lupla 3 recepty naráz a dva další měsíce ticho po pěšině. Moc mě totiž ani nezajímalo, jak to dělám. Jestli správně nebo špatně. A taky jsem měla kupu výmluv, proč na blog nemám čas. Určitě si tento přístup nevyčítám, dělala jsem spoustu jiných věcí, které mě bavily, naplňovaly a v tu chvíli to bylo tak, jak to být mělo. Ale nemohla jsem čekat, že se budu s blogováním někam posouvat.

S Kačkou jsme tehdy společně pracovaly pro jednoho online gastonomického průvodce. Naše vášeň pro jídlo se musela promítnout i do našeho zaměstnání, žejo:). Dělaly jsme každá na jiné pozici, ale sdílely jednu kancelář. Pomalu jsme se seznamovaly a sbližovaly. Já byla tenkrát pěknej živel a Kači plánovala svoji svatbu a byla pro mě takovou seriózní paní. Já se v ní snažila probudit tu mladou krev a neustále vytahovala různá kontroverzní témata, dělala si srandu a Kačka prý nevěděla, co si o mě má myslet. Přiznala se mi i, že si myslela, že budu chtít nějakými nekalými praktikami získat její pracovní pozici:D. Zkrátka ve mě neměla důvěru. A já byla jen veselá a chtěla, aby byla veselá i ona:). Naštěstí brzy pochopila, že to bylo z mé strany upřímné a sabotáž jsem nechystala. Tenkrát jsme daly i dohromady své kulinářské síly a vymyslely první společný projekt, kdy jsme prodávaly námi připravené jídlo na Restaurant Day.

 

 

Naše cesty se během následujícího roku prolínaly jen sporadicky. Po delší době jsme se viděly chvíli před Kaččinou svatbou, kdy mě oslovila, jestli bych jí nepomohla s přípravou rautu na místě. Já souhlasila a asi to byl ten moment, kdy se naše cesty zase doopravdy spojily. Od té doby jsme totiž navázaly tam, kde jsme přestaly. Já už tenkrát měla Majka a tak jsme se mohli vídat i hezky ve čtyrech, navíc když si kluci začali spolu i docela rozumět.

Ve chvíli, kdy to vypadalo, že se naše cesty zase rozpojí – kdy Kačka s Jirkou plánovali pomalu miminko, jsem otěhotněla. A nemyslím si, že je náhodou to, že Kači otěhotněla asi 2 týdny po tom, co jsem se s ní podělila o naše novinky.

 

Už během těhotenství na mě začala dopadat Kaččina cílevědomost. Během tohoto období jsem prošla fází, kdy jsem chtěla s blogováním úplně seknout. Nakonec jsem se rozhodla si blog ponechat a „zabíjet“ tak čas. Hlavně když jsem vedle sebe měla Kačku, která neustále makala na svém novém blogu milujisvujzivot.cz.

Ve spojitosti s tolika změnami v mém životě, jsem pak najednou nechtěla psát jen recepty, ale chtěla jsem se podělit o něco víc. O příběhy, o novinky, o tipy. Nejvíc mě Kačuli začala ovlivňovat ve chvíli, kdy byly obě naše děti na světě. Člověk změní pohled na spoustu věcí a tak i nás radosti a starosti okolo dětí spojily zase o něco více. A i my jsme k sobě začaly být opravdu otevřené.

Taky jsme si založily společný instagramový účet Mámy v Brně a trávily spolu opravdu hodně času. A právě tenkrát mě ovlivnila úplně nejzásadněji.

 

Často jsme spolu řešily naše blogy a Kačka mi řekla, že by ten můj přejmenovala. Nebo to udělala úplně jinak. Že i ona začínala s jiným blogem, který postupem času už nebyl to pravé ořechové a až se změnou (a pílí) se vše začalo zase někam posouvat. Nejdříve jsem nad tím dost váhala a spíše tomu otevřená nebyla. Nový blog, to je spousta a spousta práce a řekněme si to na rovinu, i financí. V jedné chvíli jsem se ale nemohla na svůj starý blog už koukat a vyhlásila na instagramu anketu „jak by se měl jmenovat můj blog, potažmo já, kdybych nebyla Coudy´s Cookies?“. Krásným nápadů bylo více, třeba Sváťa Coolinářka mi vymyslela „Láskominy“:). Nakonec na to ale kápla má druhá velká inspirace, Kačí Smooth&Cooking. Nejdříve mi napsala: „buď Masterchefmama“. To jsem ale nechtěla. Jednak jsem tuto soutěž nevyhrála a pak se s ní už nechci takto příliš spojovat. Na to mi napsala: „tak chefmama.“. Kdybych pak neobjevila českou blogerku Chefmum, asi bych si název ponechala v tomto znění. Pro odlišení jsem ale slova prohodila a vznikla tak MamaChef (což se hodí, když je Miki malý MimiŠéf). Takže Kačí moc děkuji za pomoc při vymýšlení nového názvu (a tedy nejen toho, i teď mi kolikrát ochotně pomůže a já jsem za to moc vděčná!:) S finálním zněním mi ale samozřejmě radila právě Kačka, o které tento článek vlastně je:).

 

Neradila mi jen s názvem, radila mi úplně se vším, co jsem zrovna potřebovala.

Nenechávala si svoje tipy a triky v rukávu pro sebe, ale jako opravdová kamarádka se o ně se mnou podělila. Co víc, nafotila mi i úvodní fotografie:). Zkrátka při startu stála při mě a byla mi rádcem i oporou. A to velmi podstatné, byla mi obrovskou inspirací a hlavně MOTIVACÍ k tomuto kroku. Stejně tak jako mi je motivací teď! Motivací pokračovat a jít dál, zlepšovat se a vyvíjet. Ona je totiž prostě nezastavitelná. Kolikrát mám pocit, že její tempo absolutně nestíhám, ale pokud chce člověk něčeho dosáhnout, musí se zvednout a něco dělat. A právě tato motivace je něco, co neskutečně potřebuju. Ani náhodou mi nejde o to být snad lepší než Kačka nebo cokoliv takového. Jde o to, že mě motivuje pokračovat. Pokaždé, když tápu, povzbudí mě, poradí, pochválí, připomene mi proč to dělám a že nic není černé nebo bílé – a já se snažím dělat to stejné i pro ni nazpátek. Jsme zkrátka partačky, v dobrém i zlém:).

 

Tento článek má být vlastně takovým díky.

Díky za tohle přátelství a díky za to, že tu teď sedím a dělám tak něco, co jsem chtěla dělat už opravdu dlouho – psát články, psát recepty a věnovat se tomu konečně naplno. Díky za navrácení důvěry v samu sebe, když chybí a taky díky za to, že jsi mi inspirací. Neměli bychom zapomínat na to, co pro nás druzí udělali a dělají a kdybych náhodou měla tendenci zapomenout, tak mi to tyto řádky znovu připomenou.

Takže děkuju Kači:)!!!

S láskou,

M.

Related Posts

2 komentáře

  • Odpovědět
    Smooth
    23. 3. 2018 at 21:47

    Rozkosne! Vic takovych pratel ❤

    • Odpovědět
      Martina
      23. 3. 2018 at 22:08

      Takových a taaak sympatických :D:))) srdíčko (neumím na pc smajlíky:D)

    Zanechat odpověď