Mateřství

Jsem špatná máma, když dám miminku umělé mléko?

 

To, že je kojení opravdu věda, jsem si potvrdila hned v prvních dnech, kdy Mikínek přišel na svět. Počáteční krize jsou ale vcelku normální a tak jsem to i já zvládla, kojila a měla dostatek mléka pro našeho malého hladovce. Umělé mléko jsme tak založili do poličky a příkrmy přestaly být aktuálním tématem. Jenže, jak už jsem v předchozích článku naznačila, konec problémů s kojením spojených to bohužel nebyl.

Už před porodem jsem věděla, že zánět (mastitida) může vzniknout raz dva. A taky jsem věděla, že to může být hodně nepříjemná záležitost. Když se mi v prvních dnech začalo tvořit mléko, které šlo rovnou do zánětu, uvědomila jsem si, že si musím dávat opravdu pozor a nenechat podobné stavy v budoucnu dojít až k horečkách a obrovským bolestem.

A hlavně jsem upřímně doufala, že se nic podobného opakovat nebude. Neuplynul ani měsíc a další zánět byl tu. A jestli kojení bolelo ze startu, tak teď bolelo mnohonásobně víc. Nemohla jsem se ani lehce dotknout prsou, třásla jsem se zimnicí a bylo mi opravdu špatně. Tento stav měl docela dost rychlý nástup. Ten den jsme vzali Mikínka s sebou do restaurace a z obědu jsem už odjížděla s nastupující horečkou. Prsa jsem nahřívala, mléko odsávala, potom chladila a snažila se spát. Nevyhnula jsem se ani Paralenu. Domácí léčení v tomto případě naštěstí zabralo a tak nebylo nutné nasazovat antibiotika, kterými záněty často končí.

 

 

Těsně po ukončení šestinedělí přišel ale další zánět. O něco horší, než ten předchozí. Tento jsem už jen tak nerozdýchala a s Majkem jsme si udělali výlet na pohotovost do porodnice, kde jsem rodila. Ač se můj zánět neprojevoval zřejmě tak, jak bývá běžné, horečky neustupovaly a mě bylo šíleně zle. Paní doktorka mi předepsala antibiotika, aby se přeléčilo to, co mi opakované záněty způsobuje. Počkala jsem ještě pár hodin a když se stav nezlepšoval, léky jsem nasadila. Tak trošku jsem věřila v to, že už bude pokoj. Dávala jsem si pozor na to, aby se mi mléko nehromadilo, ale taky abych nezvyšovala jeho tvorbu častým odsáváním. Snažila jsem se to vybalancovat zkrátka tak, aby měl Mikínek dostatek mléka, a aby mi moc nezůstávalo. (Pokud je pro vás toto téma španělská vesnice – u tvorby mateřského mléka funguje jednoduchý vzorec – „jaká je poptávka, taková je nabídka“. Tedy čím víc budete kojit, tím víc mléka se vám bude tvořit. Příliš odsávat je v takovémto případě tedy vcelku nežádoucí, jelikož si tak podporujete tvorbu mléka, které by se mohlo zanítit. Názory se v tomto ohledu docela liší. Někteří vám řeknou, ať odsajete úplně vše. Jiní zase, ať moc neodsáváte, právě kvůli zvýšení tvorby mléka. Já se řídila vlastním pocitem a odsávala vždy jen tak, jak bylo potřeba.) Občas jsem cítila „že na mě něco leze“ nebo mírnou bolest v prsou. V tu chvíli jsem věděla, že si musím v první řadě odpočinout a často to opravdu zabralo a mě se udělalo líp.

Už po těchto mých malých, velkých bojích jsem se setkala s tím, že na mě některé maminky nevěřícně koukaly, že to všechno podstupuji. Některé samy záněty zažily a po tom prvním či druhém s kojením přestaly.

Já se musím přiznat k tomu, že jsem o tom během třetího většího zánětu také uvažovala. Najednou jsem byla tak slabá a naprosto neschopná se o Mikiho starat. Říkala jsem si, že to přece takto nejde. Dvakrát do měsíce ležet v horečkách. Záněty měly navíc stoupající tendenci. Pak jsem si ale představila to, že s kojením opravdu skončím. A uvědomila jsme si, že ani toto není cesta. Nechtěla jsem, Miki byl ještě tak maličký. Radila jsem se v této otázce i se svým okolím a snažila se najít oporu v někom, kdo si podobnými stavy také prošel.

Asi jsem hledala hlavně podporu v tom, nevzdávat to. Sebrala jsem síly a řekla si, že to bude v pohodě a že to prostě dám!

Měsíc jsem se držela bez zánětu. Měsíc trvalo než přišel zánět úplně nejhorší. Pamatuji si, že byla sobota a mě nebylo úplně optimálně. Tak jsem raději ležela, snažila se spát a zánět rozehnat. Druhý den ráno mi bylo o dost líp a tak jsem se přidala na nedělní oběd k Majkovým rodičům. Už tam se mi začalo dělat špatně. S nepříjemnou zimnicí jsem snědla polévku a poprosila Majka, ať mě odveze domů. Potřebovala jsem nutně odsávačku a lehnout si. V autě už mi bylo tak, ale tak zle! Celá jsem se třásla a brečela bolestí. Domů jsem skoro nezvládla dojít a odemčení dveří pro mě byl nadlidský úkol. Snad nikdy se mi tak netřepala ruka. Hned jsem letěla do sprchy a pod opravdu horkou vodou mi byla neustále šílená zima. Ani nevím, jak dlouho jsem tam byla. Myslela jsem si, že umrznu. V pokoji jsem pak byla navlečená, pod několika peřinami a až po prášku a několika desítkách minut jsem deky začala odhazovat.

Ve chvíli, kdy se mi trošku ulevilo, jsem si opravdu řekla: „COŽE??!!“. Od posledního zánětu to byl zase skok k mnohem horšímu průběhu. Hned jsem volala laktační poradkyni. Problém jsem tak nějak tušila a ona mi jej jen potvrdila, tvořilo se mi zkrátka příliš mnoho mléka. Jenže odsávání by mi vlastně vůbec nepomohlo. Naopak. Druhý den jsem jela navštívit svoji gynekoložku. Udělaly se odběry a zjistilo se, že antibiotika, která by mi zabrala na druh bakterie, který mě trápil, nejsou schůdná s kojením. Bylo to trošku zamotanější – a to kvůli čekání na výsledky, blížícímu se víkendu a dovolené paní doktorky. Tudíž jsem nevěděla, co bude, jak to bude a jestli budu vlastně moc pokračovat v kojení.

Nakonec vše dopadlo tak, že jsem zvládla zánět přeléčit opět bez antibiotik. Stačil klid, odpočinek, občasné odsávání, obklady ze zelných listů a taky mi tenkrát hodně pomohly homeopatika! Bylo to ale takové malé velké štěstí.

 

 

Co jsem ale po přeléčení věděla jistě? Tohle byl přesně ten zánět, že kdyby následoval další, ukončení kojení bych se zřejmě nevyhnula. Věděla jsem, že je to taková „poslední šance“. Záněty měly opravdu sílící tendenci a už to byla taková ta hranice toho, kdy se můžu kvůli Mikínkovi snažit a kdy se musím také koukat i sama na sebe a své zdraví.

A víte co? Od té doby se to vše najednou uklidnilo. Už žádné náznaky zánětu, prostě nic. Najednou si to celé „sedlo“. Pravdou ale zůstává jedna věc. Dávala jsem si opravdu pozor na svou „kojící životosprávu“.

A tím se také dostávám k tomu, o čem tento článek vlastně je. V rámci těchto opatření totiž byla nutnost korigovat tvorbu mléka. A shodou okolností bylo toto období spojeno i s tím, že začal mít Miki stále větší hlad. Samozřejmě by mi bylo doporučeno více kojit nebo odsávat, ať zvýším tvorbu mléka apod. Asi vám už ale dochází, že tohle u mě nebyla cesta. Vedlo by to akorát tak k dalšímu zánětu. Já si potřebovala držet tvorbu mléka opravdu pod kontrolou. Měla jsem to jasné, buď budu kojit, tak jak to jde a nebo mi hrozí, že nebudu kojit vůbec. S dalším zánětem bych u doktorky už opravdu neprošla. A já kojit prostě chtěla. Věděla jsem, že můžu, ale taky jsem věděla, že mám svoje limity a musím poslouchat svoje tělo. No a co když nemáte dostatek mléka, tvorbu zvyšovat nemůžete a má miminko hlad? Pro někoho velké tabu, ale ano, začala jsem přikrmovat umělým mlékem. Vím, že jsem udělala maximum pro to, abych plně kojila, ale zkrátka to nešlo. Primární pro mě bylo, abych nemusela přestat kojit úplně. Chtěla jsem Mikimu dávat to tolik důležité z mateřského mléka, ale zároveň jsem jej nechtěla přeci trápit hlady.

Musela jsem najít kompromis a vůbec se za to nestydím. Naopak jsem hrdá, že jsem zvládla a ustála. To, že jsem kojila dál a záněty se už nevrátily pro mě bylo osobní vítězství.

 

A proč jsem se vůbec rozhodla jít s tímto příběhem a doznáním ven? Protože takovéto příběhy se netýkají jen mě, ale spousty dalších maminek. Ale hlavně, mám kolem sebe spoustu takových, které se za tyto příběhy stydí. Respektive se stydí za to, že plně nekojí nebo třeba snad nekojí vůbec. Nutno podotknout, že to většinou opravdu nejsou ženy, které by si řekly, že se jim nechce, ale snaží se, co to jde. Jenže to je ten problém, vždy to zkrátka nejde. Každá nemá to štěstí a nátlak okolí, že kojit může každý za každých okolností je spíše stresující. Říct pak otevřeně, že dáváte umělé mléko je občas, jak kdyby maminka dělala snad něco opravdu špatného. Kojení je jednoznačně to nejlepší pro miminko a je potřeba to hned nevzdávat, ale když to nejde… Mám se cítit špatně, že chci mít spokojené a napapané miminko? Dělá to ze mě špatnou mámu? Rozhodně ne! Navíc, když  existují tak kvalitní mléka jako je Nutrilon, který má za sebou 40 let výzkumu mateřského mléka, bychom měly být rády a vděčné, že žijeme v době těchto možností. Být vůbec rády za to, že můžeme miminku tuto péči poskytnout.

Mateřství se nehodnotí podle toho, zda žena kojí nebo nekojí, dává umělé mléko či nedává. Opravdu mě mrzí, když mi píšou kamarádky a známé s pláčem, že zcela selhaly, protože daly miminku umělé mléko. Vězte, že vy jste ta správná a ta nejlepší maminka pro svoje miminko. A stydět se za to, že se prostě a jednoduše o své miminko staráte? To je přeci nesmysl. Využívejme toho, co máme, starejme se tak, jak nejlépe dovedeme a hlavně, buďme v pohodě!

I mé známé záněty jsou způsobeny do velké míry stresem a tak se vlastně ani nedivím, že odezněly ve chvíli, kdy jsem se uklidnila a přijala situaci takovou, jaká je. Netrápila jsem sebe ani Mikiho a najednou nám bylo oběma mnohem, mnohem líp.

 

 

Kojení je vážně věda a tak se opravdu hodí mít pro případ potřeby někoho, s kým je možné aktuální problém odborně konzultovat. Jak jsem psala již v předchozím článku, kromě laktační poradkyně (pokud byste si nevěděly rady s hledáním vaší laktační poradkyně, existuje seznam, který najdeme na kojeni.cz) mi byly v mnohých chvílích nápomocné i články na nutriklub.cz. S Nutricií, která stojí jak za tímto webem, tak za samotnou značkou Nutrilon jsem nedávno navázala velmi milou spolupráci a tak se k mému zbrklému já, dostlalo zase více informací o (nejen) samotné webové stránce. Každý všední den zde totiž najdete online odborníky z oboru, kteří vám ochotně pomůžou s otázkami, které vás aktuálně trápí. A nenechte se mýlit, ač je Nutricia výrobce umělé výživy, velkou část svých aktivit věnuje směrem k podpoře kojení:). Kojení je ta nejpřirozenější a nejlepší forma výživy pro Vaše miminko. Pokud jste zrovna v úzkých, nebojte se kontaktovat odborníky a poradit se. Pro zachování kojení je třeba udělat maximum, ale ne vždy je to lehká cesta.

Tyto témata, jako kojení,  jsou opravdu citlivá. Konkrétně o zánětech a dokrmování umělým mlékem se opravdu moc nemluví. Řekla bych, že raději nemluví. Reakce okolí jsou mnohdy nepříjemné a tak si člověk tyto věci nechává pro sebe. Přesto jsem článek sepsala a doufám, že třeba některé z Vás pomůže. Pomůže cítit se lépe, že v tom nejste sama a hlavně, že rozhodně NEJSTE ŠPATNÁ MÁMA!!! Jste ta NEJLEPŠÍ MÁMA!:) Na to vždy pamatujte a s tímto nastavením půjde vše lépe, i samotné kojení!:)

 

S láskou,

M.

 

 

 

Článek vznikl ve spolupráci s Nutricia a.s.

Related Posts

5 komentářů

  • Odpovědět
    Pavlína
    29. 4. 2018 at 21:50

    Díky za takový krásný článek. Brečím, když ho čtu. Malá 8M byla hodně nespokojená a až teď když jsem nasadila UM je šťastnější, ale oplakala jsem to. Ale jak píšeš, jsem ta nejlepší máma na světě a hlavně, že je malá šťastná.

    • Odpovědět
      Martina
      30. 4. 2018 at 11:46

      Já moc děkuji, Pavli!:) Není to lehké, ale vždy je nejdůležitější, aby bylo miminko v pořádku a spokojené!:) A o tom to je, dám mu to nejlepší, co je v danou chvíli možné:)

  • Odpovědět
    Niky
    29. 4. 2018 at 23:21

    Ahoj Marti,
    já jsem kojila tři týdny, ale už v porodnici byl Kubík dokrmován Hippem. Byla jsem po císaři a mléko nikde. Rozjelo se mi až třetí den a to jen pár kapek. V porodnici o doma jsem často přikládala a odsávála, ale stejně měl Kubík hlad a brečel. Takže jsme byli oba nešťastní. Když už jsem byla s nervama v kýblu, řekla jsem si, že raději budu mít spokojené mimčo na UM než nešťastné a hladové na MM. No a to byl den, kdy pak ze mě nešla ani kapka. Najednou došlo. Nestydím se za to, že nikdy nebyl kojen úplně a doteď je na UM. Názory okolí nevnímám, já jsem šťastná, že mám doma zdravé a šťastné dítě 🙂

    • Odpovědět
      Martina
      30. 4. 2018 at 11:50

      Ahoj Niky, moc děkuji za tvůj příběh:). Přesně tak, jak říkáš! Hlavní je mít zdravé a šťastné miminko a co říká okolí je úplně jedno, ty nejlépe víš to, jak to je!:)

  • Odpovědět
    Začátky s příkrmy aneb jak jsme skončili u skleničky – MamaChef
    10. 5. 2018 at 15:43

    […] Nicméně na přikrmování určitě nespěchejte. Světová zdravotnická organizace doporučuje se zařazením příkrmů u plně kojených dětí až od 6. měsíce věku. U mě nebylo plné kojení tak dlouho možné z více podstatných důvodů – o celém tomto velkém malém dramatu si můžete přečíst článek zde:). […]

  • Zanechat odpověď