Mateřství Život

Začátky kojení a jedno velké trable!

Když jsem vám psala článek na téma šestinedělí, vynechala jsem jednu zásadní věc. Věc, se kterou jsme se neprali jen během tohoto období, ale ještě několik týdnů potom. Věc, která na rozdíl od šestinedělí tabu není. Naopak stala se věcí veřejnou. Ano, jde o kojení. Není nic zvláštního, když se vás úplně cizí člověk zeptá, zda kojíte. Kojení a vaše prsa s vámi rozebere kde kdo, bez jakéhokoliv studu. Osvěta vůči kojení je samozřejmě dobrá věc! Jsem ráda, že žiji v zemi, kde se tento nejpřirozenější způsob krmení miminka tolik podporuje! Pro srovnání, ve Velké Británii třeba téměř nekojí. Moje kamarádka má chlapečka s angličanem a tak mi o tomto dost vyprávěla. Sama kojila zhruba  1 rok a bylo na ni pohlíženo ze strany britské rodiny dost zvláštně. Ženy tam totiž takřka nekojí a okamžitě přechází na umělé mléko. Smysl zcela postrádám, ale je to dáno společností a jejich návyky, kterým porozumět ani nemohu. Naštěstí (z jiného zdroje) vím, že vzniká snaha o změnu tohoto přístupu a tak snad se i zde stane kojení věcí přirozenou. Abych se ale vrátila k jádru věci.

Kojení je tak trošku věc veřejná a existuje nejedna skupina, která dokáže cokoliv jiného navíc odsoudit. Proto jsem se chtěla podělit o náš příběh, který se odehrával během šestinedělí a několik týdnu po jeho skončení. Tedy naše začátky a trable s kojením.

 

Nejsem první ani poslední, která měla s kojením problém. Spíše je výjimkou ta maminka, která v tomto ohledu neměla žádný problém. Ve svém okolí člověk spíše vidí, jak ženy kojí a jak je to skvělé. Není to ale žádná legrace a je to vcelku věda. Jakmile se Mikínek narodil, ač sestry avizovaly jinak, vyloženě problém přisát se neměl. V porodnici jsme měly zavedený systém vážení miminka před a po kojení. Tohle mě stresovalo snad úplně nejvíc. Miki byl na váze neklidný a tak jsem nebyla schopná ho zvážit. Nakonec jej převážily sestry a zjistily, že ač saje třeba 30 minut, tak vlastně nic nevypije. Taky mi plakal a plakal,  a až dostal 15 ml umělého mléka, tak se uklidnil a spinkal. Domů z porodnice nás pustili s úbytkem váhy a předepsanými dokrmy pomocí injekční stříkačky. Už tenkrát mě nenapadlo cítit se kvůli tomu špatně. Přece jej nenechám trpět hlady! Navíc novorozené miminko! Řešila jsem jen to, aby byl v pořádku a spokojený.

 

Po návratu z porodnice jsme pořídili mléko, které nám v porodnici „předepsali“, dostatek stříkaček a kojeneckou váhu. Možná to byla investice zbytečná, ale já potřebovala vědět, kolik vypije. Jinak jsem nebyla klidná.  Nejprve jsem vždy kojila, jak jen to šlo a až potom jsme případně dali dokrm. A mezitím pečlivě vážili. Umělé mléko jsem brala ale jen jako dočasnou věc a mým cílem bylo se jej zbavit, co nejdříve. Laktace se mi pomalu rozběhla asi po 5 dnech (pomohlo mi nenosit podprsenku, tedy prsa nestahovat!). Miki začal přibírat na váze a umělé mléko jsme po několika dnech dávali už jen opravdu občas. Takto to zní docela bezproblémově, ale nebylo! Nakojit se mi sice snad vždy nakonec podařilo, ale ty boje než se přisál!

Už jako malé miminko se dokázal pěkně vztekat, jak mu to nešlo. A navíc, mě kojení dost bolelo! Bolelo to někdy i tak, že mi tekly slzy jako hrachy. Někdy se bolest tak stupňovala, že jsem už brečela dopředu ze strachu z kojení. I tak jsem se ale nehodlala vzdát.

Pokud jste četli můj článek o šestinedělí, pak víte, že i bez problémů s kojením to nebyla zrovna procházka růžovou zahradou. Tyto starosti mi rozhodně nepřidávali a moje mateřské sebevědomí klesalo. Už během těhotenství jsem se registrovala do Nutriklubu a stáhla si aplikaci Nutrimimi – v období těchto „bojů“ se mi připomněla emailem o gratulaci k narození miminka a dalšími informacemi ohledně prvních týdnů. Během chvíle jsem zhltla všechny články o kojení. V porodnici nám moc v této problematice neporadili a tak mezi prvními články byly polohy při kojení, také polohy pro odříhnutí miminka, ale i strava při kojení. Zkrátka jsem šla článek od článku, protože jsem pořád narážela na další a další věci, které jsem aktuálně řešila. Byl to jediný web, ve který jsem měla (a mám) důvěru a zároveň jsem zde našla snad vše, co jsem kdy potřebovala.

 

 

Informace jsou ale jedna věc a druhá je, když vám někdo ukáže vše v praxi. Proto jsem se rozhodla pro kontaktování laktační poradkyně. Všechny mámy v mém okolí si tyto služby chválily. Na paní jsem vlastně přišla úplnou náhodou a když k nám přijela, bylo to jak kdyby do domu vplula nějaká lesní víla:). Mladá, neuvěřitelně sympatická, nabitá pozitivní energií, která mě dost chyběla. Ukázala mi polohy a techniku pro kojení v praxi s Mikim, jak správně používat kojící polštář, jak dokrmovat pomocí kojenecké cévky a hlavně mě její návštěva v ohledu kojení neuvěřitelně uklidnila. Mikínek se postupně přestal tolik vztekat a začal opravdu lépe pít.

 

Už před touto návštěvou jsem krom bolesti při kojení měla ale i jiný problém. Jakmile se mi začaly prsa nalévat, mléko se začalo tvořit více než bylo potřeba. Takže jsem první den, kdy se mlezivo přeměnilo na mléko dostala horečky. Nové mléko se hned přeměňovalo do zánětu. Musela jsme ihned nasadit ledové obklady. Neuvěřitelná bolest byla spojena navíc se zánětem v šití po porodu a celkovým vyčerpáním a slabostí. Tento prvotní zánět jsem naštěstí rozehnala. Zapůjčila si ruční odsávačku mléka a zatvrdlinky, které se mi tvořily, poctivě odsávala. Laktační poradkyně mi pak i dala další typy jak tomuto předcházet – např. prsa před kojením nahřát horkým ručníkem, polštářkem nebo sprchou a po kojení zchladit. Pokud mě tedy nebolelo prso od nadbytku mléka, tak mě bolela nějaká prasklina. Bylo to šílené, ale rozhodně jsem nebyla připravena kojení vzdát! Byla jsem si (a jsem si) zcela vědoma toho, že mateřské mléko nic úplně nenahradí a chtěla jsem Mikínkovi dát to nejlepší! Představovala jsem si, jak se mu díky mému mléku tvoří imunita a už to mě uklidňovalo vzhledem k veškerým šíleným myšlenkám, co mě tenkrát v šestinedělí napadaly. Představovala jsem si, že mu tvořím jakousi ochrannou bublinu. Tento prvotní boj byl ale jen předzvěst zánětů, které mě čekaly. A o tom a jak to celé dopadlo, zase příště:).

 

Co mi tedy pomohlo v začátcích?

  • web Nutriklub
  • návštěva laktační poradkyně
  • mast na bradavky (Medela, Bepanthen, Levandulová mast)
  • odsávačka na mléko
  • spánek!
  • na rozkojení: kojící čaj + nenosit podprsenku

 

a ač to může znít jako klišé, tak hlavně pevná vůli a vydržet!:)

M.

 

 

 

#ad

Related Posts

4 komentáře

  • Odpovědět
    Katka
    12. 4. 2018 at 20:52

    Měla jsem to skoro stejné, jen bez toho umělého mléka. Z porodnice jsem odcházela v kojení nejistá, ale sestry se tvářily, že je to kojení v pořádku. Po pár dnech se malému objevila moučnivka. Navíc do toho špatná technika, přisával se na několikrát a já jsem po pár dnech měla bolavé bradavky, každé přisátí brečela a málem si bolestí rozkousala ret a stejně jako ty už jsem se dopředu děsila každého dalšího kojení. Nakonec jsem si zavolala lakt. poradkyni a nelituju. Poradila s polohou, ukázala co a jak a od té doby jsem už neměla ani bolestivé kojení ani problém s přisátím. Kojím do teď (8 měs.) a doufám, že aspoň do roku mi to vydrží 🙂 Ale stále trvám na tom, že je kojení věda.

    • Odpovědět
      Martina
      13. 4. 2018 at 8:21

      Kači, je to velká věda! 😀 A i když jsem navštěvovala předporodní kurz, že to může být až takové, to jsem nečekala. Mně se i spustila laktace až doma i kvůli tomu, že jsem se uklidnila a nebyla ve stresu, který mě provázal celým pobytem v porodnici. Navíc když jsem tam chtěla s kojením poradit, trvalo to asi minutu a sestra se mnou byla hotová. Takže tak. A laktační poradkyně pomohla snad každému, co znám:). Těžko říct, jestli nám opravdu taky pomohly, nebo hrálo velkou roli i to jakési „uklidnění“:).

  • Odpovědět
    Petra
    12. 4. 2018 at 21:27

    Marti, chválila jsem už článek o šestinedělí.
    A teď opět supet! Zažívala jsem to samé, kroutily se mi prsty u nohou, o váženil a “mrskání” vím své… U mě nastal opak, malá skončila na UM. ALE! Pro mě je podstatné, že jsem ji netrápila hlady. A ve finále jsem netrápila (psychicky) sebe.
    A otázka “kojíš”… já se přece taky lidí neptám, jestli chodí pravidelně na velkou… 🙄
    Těším se na pokračováni´!
    Petra

    • Odpovědět
      Martina
      13. 4. 2018 at 8:27

      Peťo, moc děkuju!:) S tím „kojíš“ jsi to vystihla :D. A s tím UM, budu o tom více psát v dalším článku, tak nechci předbíhat:). Každopádně je nejdůležitější, že jste s malou obě v pořádku!:)

    Zanechat odpověď