Šestinedělí, o kterém se nemluví!

Hodně dlouho jsem zvažovala, jestli tento článek vůbec napsat. Šestinedělí je opravdu specifické období a jak jsem během toho svého zjistila, vlastně se o něm skoro vůbec nemluví. Všichni tak nějak tuší, že je to doba, kdy se hojí poporodní rány, maminka se sžívá s miminkem a miminko se světem. Už o dost míň se ale mluví o tom, jak nepříjemné chvíle může novopečená máma zažít.

Já měla to „štěstí“, že jsem první týdny po porodu narazila na tvrdou realitu.

Už samotný pobyt v porodnici pro mě byl tak trošku noční můrou. Zpětně na něj vzpomínám s nostalgií a naplňují mě příjemné pocity a dojetí. Tenkrát jsem to ale tak nevnímala. Pokud jste četli článek o mém porodu, tak víte, že patřil k těm náročnějším. Porodila jsem po 2, 5 dnech v bolestech a nakonec skončila pod narkózou. Druhý den ráno jsem měla opravdu velký problém si sednout a postavit se. Všechno mi padalo z rukou a nohy se mi třásly. Nemám ale tyto stavy ráda a tak jsem si řekla, že prostě chodit musím. A taky musím do sprchy. Zkrátka jsem se chtěla dát do kupy. Sestřičce z oddělení šestinedělí jsem tak ukázala, že můžu chodit a jsem v pořádku. A tak mi přivezli to moje miniaturní miminko,  jak jsem chtěla. Jenže pak to začalo. Sestra z novorozeneckého mi během minuty ukázala, jak se takový človíček přebaluje a oblíká, dala mi podepsat nějaký papír a Mikínka mi předala. Dost mi to připomínalo to, když mi přiveze řidič DPD balíček. „Jeden podpis, prosím. A je to vaše. Nashle.“

Krom toho, že jsem se fyzicky držela silou vůle, začalo ze mě doslova téct ze stresu, co teď vlastně budu dělat. No co jsem měla dělat, musela jsem to zvládnout.

První den jsem byla stále plná euforie a neskutečného štěstí, když za námi přišel Majk do porodnice. Najednou jsem se cítila i o dost lépe, najednou jsem na to nebyla totiž sama. Jenže na pár hodin. Odbila pátá hodina a doba návštěv byla u konce. Přišla jsem si jak ve vězení. Já nemůžu odejít s manželem domů a on tu nemůže zůstat se mnou. Proč?!?! Doteď nedokážu pochopit tento systém. Respektive proč neexistuje možnost mít svůj pokoj, kde s vámi může partner být? Vím, že existuje v podobě nadstandardního pokoje, ale když je jen jeden na celou porodnici? U nás v Brně je získání takového pokoje skoro nereálné – pokud nemáte známosti, což jsem já neměla. Vůbec mi ale nedává smysl to, proč musí být novopečená máma postavena do této situace. Fyzicky zesláblá, hormony pracují, nová životní situace a je na to úplně sama. Budu věřit, že se tohle brzy změní a tatínek bude samozřejmou součástí pobytu v porodnici.

Druhý den jsem se rozbrečela už v půlce návštěvní doby a nepřestala vlastně do jejího konce. Zrušila jsem kamarádce i návštěvu a poprosila Majka, aby všichni ostatní, co přišli, taky odešli. Neměla jsem na to absolutně sílu. Nikdy by mě nenapadlo, jak může být konverzace s lidmi náročná. Možná byla náročnější ta přetvářka, jak je všechno v naprosté pohodě. Byla jsem neuvěřitelně slabá, nemohla jsem stále skoro chodit a veškerou energii a vůli jsem dávala do toho, abych se dobře postarala o ten můj poklad. Chtěla jsem se jen opřít o Majka a plakat.

Pobyt v porodnici mi přišel nekonečný a to jsem tam strávila pouze 3 noci. Neumíte si představit ten osvobozující pocit, když si pro nás pak Majk přijel a my jeli domů. Jen je škoda, že to tímto neskončilo. Už při nástupu do auta ze mě spadl obří balvan a já si uvědomila v jak obrovském stresu jsem celou dobu byla. Nemohla jsem jinak než to vše zvládnout a zvládla jsem to, jenže po příjezdu domů se všechno zadržované napětí probudilo k životu. Místo štěstí, že jsme konečně spolu a vše dopadlo skvěle, jsem byla nejen fyzicky vyřízená, ale navíc psychicky naprosto vyšťavená. Však hned první noc doma se mi zdálo o tom, že jsem ve vězení. Druhý nebo třetí den jsem dostala horečky a to mi na pohodě nepřidalo. Tohle se táhlo několik dní, kdy jsem se v srpnových pařácích klepala zimou. Pamatuju si, jak jsem nebyla schopná vůbec nic. Místo toho, abych si užívala toho puclíka, tak jsem bojovala sama se sebou.  Probrečela jsem několik dní plná úzkosti. Mísilo se ve mně milion emocí a i když to vypadalo, že už bude líp, zase sluníčko zašlo a já v tom plavala. Napadaly mě myšlenky, že vše skončilo. Napadalo mě, co všechno hrozné se může stát. Začal obrovský strach o malého, pak o sebe a nakonec o všechny. V hlavě jsem měla doslova zataženo. Obrovský černý mrak ze kterého lilo. Slunce v nedohlednu. Nedokázala jsem najít pocit radosti. A nedokázala jsem s tím v tu chvíli vůbec nic dělat. Nakonec jsem brečela kvůli tomu, že přece taková nejsem! Rozhodně taková nejsem, proč se to děje?! Kde je ta obrovská radost z miminka, o které všichni mluví. A vždyť jsem se na něj tolik těšila, proč je vlastně všechno úplně jinak.

Takové ty klasické věci na zlepšení nálady nefungovaly. Bylo to něco úplně jiného. Měla jsem však v tomto všem jedno velké štěstí. Byla to podpora manžela Majka a mojí maminky. Chlapi obecně hůře nesou, když je jejich žena v jakékoliv nepohodě. Mají tendence se naštvat apod. V šestinedělí je tohle ale to nejhorší, co mohou udělat. Velkým přínosem nám v tomto ohledu byly předporodní kurzy v centru Majka. Dvě setkání totiž proběhla i za přítomnosti nastávajících tatínků a na jednom se dlouho a důrazně vysvětloval nutný přístup partnera k ženě v šestinedělí. Majk si tak vyslechnul, že můžu být plačtivá a taky, že je to zcela normální. Taky to, že v těchto chvílích nemá prásknout dveřmi a nechat mě, ať se vybrečím, ale být mi oporou a nenechávat mě za žádnou cenu samotnou. Zkrátka to, že mě v těch chvílích nikdy nepochopí, ale to není prioritou, jde o to, aby tam zkrátka pro mě byl! A byl! Na druhou stranu maminka, z pohledu vnímavé ženy,se mnou dokázala tyhle pocity rozebrat a pomoct mi přestat se cítit špatně. A co mi pomáhalo snad úplně nejvíc? Chodit ven! Jakmile jsem na tom byla fyzicky lépe a začali jsme více fungovat, černý mrak se rozplynul!

Řeknu vám jednu věc! Nebyla jsem špatná a rozhodně jsem za to nemohla a není špatná žádná máma, které se to stane!

 

V šestinedělí fungují hormony více než kdy jindy a ne zrovna ty, které by nám paradoxně přinášely povznášející pocity! Pokud si odnesete blok z porodu nebo pobytu v porodnici může být problém na světě. Hlavní je s tím něco dělat! Tohle potká více žen než si myslíte. Každá to má jinak a v různé míře, ale ve většině případů o tom mlčí. Však proč taky mluvit o něčem nepříjemném a proč si to připomínat. Ani mně se o tomto tématu nepíše s úsměvem na tváři, ale instagram plný happy rodinek mi tenkrát moc nepřidával a já si přišla ještě hůř. Na druhou stranu jsem si psala s nejednou kamarádkou, které měly toto období už za sebou a zjistila, že je to úplně normální.

Hodně mi utkvěla v paměti věta:“I když to teď asi zní jako velký scifi, tak to bude dobrý a co dobrý, skvělý.“ A víte co? Byla to obrovská pravda!

Hormony se odplavily, rány se zahojily, vše jsem si zpracovala a ještě v průběhu šestinedělí se dala dohromady (zhruba po 10 dnech). Začala jsem si Mikínka naplno užívat, uklidnila jsem se, viděla věci takové jaké jsou a naplnil mě pocit štěstí. Nicméně mě už tenkrát zarazilo, proč se o tom tak málo mluví. Proč jsou všude jen samé úsměvy, když je tohle zrovna téma, o kterém by se mlčet nemělo. Být na toto náročné období připravena je jedna věc, druhou věcí je ale vědět, že se to netýká jen vás a nejste špatná, divná nebo cokoliv takového. Hlavní je s tím pracovat! A také mít vedle sebe partnera (nebo jinou podporu), který je připraven na to, že může být maminka po porodu plačtivá nebo i depresivní. A hlavně partnera, který vás obejme, řekne, že bude vše dobrý a nenechá vás v tom, nenechá vás samotnou!

Nechci tímto článek dál poslat nějaký strach, naopak bych ráda novopečeným maminkám poslala vzkaz, že pokud po porodu není jejich svět plný růžových jednorožců a cukrové vaty, nic se neděje. Všechno se srovná. Každá jsme si šestinedělím prošla a každá jsme ho zvládla. Někdo bez problémů, někdo si poplakal, ale nakonec je to stejně jen pár dní. Člověk se s miminkem rychle sžije a ani nemrknete a budete mít vedle sebe usměvavýho (někdy uřvanýho) parťáka, který vám bude přinášet tolik radosti a lásky, kterou si ani nejde představit. Jo, občas vám potečou nervy a slzy, ale to k tomu prostě taky patří!:)

Všechno to za to stálo a já nemůžu být za to malé bumbrle vděčnější a šťastnější!:)