Mateřství Život

Šestinedělí, o kterém se nemluví!

Hodně dlouho jsem zvažovala, jestli tento článek vůbec napsat. Šestinedělí je opravdu specifické období a jak jsem během toho svého zjistila, vlastně se o něm skoro vůbec nemluví. Všichni tak nějak tuší, že je to doba, kdy se hojí poporodní rány, maminka se sžívá s miminkem a miminko se světem. Už o dost míň se ale mluví o tom, jak nepříjemné chvíle může novopečená máma zažít.

Já měla to „štěstí“, že jsem první týdny po porodu narazila na tvrdou realitu.

 

Už samotný pobyt v porodnici pro mě byl tak trošku noční můrou. Zpětně na něj vzpomínám s nostalgií a naplňují mě příjemné pocity a dojetí. Tenkrát jsem to ale tak nevnímala. Pokud jste četli článek o mém porodu, tak víte, že patřil k těm náročnějším. Porodila jsem po 2, 5 dnech v bolestech a nakonec skončila pod narkózou. Druhý den ráno jsem měla opravdu velký problém si sednout a postavit se. Všechno mi padalo z rukou a nohy se mi třásly. Nemám ale tyto stavy ráda a tak jsem si řekla, že prostě chodit musím. A taky musím do sprchy. Zkrátka jsem se chtěla dát do kupy. Sestřičce z oddělení šestinedělí jsem tak ukázala, že můžu chodit a jsem v pořádku. A tak mi přivezli to moje miniaturní miminko,  jak jsem chtěla. Jenže pak to začalo. Sestra z novorozeneckého mi během minuty ukázala, jak se takový človíček přebaluje a oblíká, dala mi podepsat nějaký papír a Mikínka mi předala. Dost mi to připomínalo to, když mi přiveze řidič DPD balíček. „Jeden podpis, prosím. A je to vaše. Nashle.“

Krom toho, že jsem se fyzicky držela silou vůle, začalo ze mě doslova téct ze stresu, co teď vlastně budu dělat. No co jsem měla dělat, musela jsem to zvládnout.

 

První den jsem byla stále plná euforie a neskutečného štěstí, když za námi přišel Majk do porodnice. Najednou jsem se cítila i o dost lépe, najednou jsem na to nebyla totiž sama. Jenže na pár hodin. Odbila pátá hodina a doba návštěv byla u konce. Přišla jsem si jak ve vězení. Já nemůžu odejít s manželem domů a on tu nemůže zůstat se mnou. Proč?!?! Doteď nedokážu pochopit tento systém. Respektive proč neexistuje možnost mít svůj pokoj, kde s vámi může partner být? Vím, že existuje v podobě nadstandardního pokoje, ale když je jen jeden na celou porodnici? U nás v Brně je získání takového pokoje skoro nereálné – pokud nemáte známosti, což jsem já neměla. Vůbec mi ale nedává smysl to, proč musí být novopečená máma postavena do této situace. Fyzicky zesláblá, hormony pracují, nová životní situace a je na to úplně sama. Budu věřit, že se tohle brzy změní a tatínek bude samozřejmou součástí pobytu v porodnici.

 

Druhý den jsem se rozbrečela už v půlce návštěvní doby a nepřestala vlastně do jejího konce. Zrušila jsem kamarádce i návštěvu a poprosila Majka, aby všichni ostatní, co přišli, taky odešli. Neměla jsem na to absolutně sílu. Nikdy by mě nenapadlo, jak může být konverzace s lidmi náročná. Možná byla náročnější ta přetvářka, jak je všechno v naprosté pohodě. Byla jsem neuvěřitelně slabá, nemohla jsem stále skoro chodit a veškerou energii a vůli jsem dávala do toho, abych se dobře postarala o ten můj poklad. Chtěla jsem se jen opřít o Majka a plakat.

 

 

Pobyt v porodnici mi přišel nekonečný a to jsem tam strávila pouze 3 noci. Neumíte si představit ten osvobozující pocit, když si pro nás pak Majk přijel a my jeli domů. Jen je škoda, že to tímto neskončilo. Už při nástupu do auta ze mě spadl obří balvan a já si uvědomila v jak obrovském stresu jsem celou dobu byla. Nemohla jsem jinak než to vše zvládnout a zvládla jsem to, jenže po příjezdu domů se všechno zadržované napětí probudilo k životu. Místo štěstí, že jsme konečně spolu a vše dopadlo skvěle, jsem byla nejen fyzicky vyřízená, ale navíc psychicky naprosto vyšťavená. Však hned první noc doma se mi zdálo o tom, že jsem ve vězení. Druhý nebo třetí den jsem dostala horečky a to mi na pohodě nepřidalo. Tohle se táhlo několik dní, kdy jsem se v srpnových pařácích klepala zimou. Pamatuju si, jak jsem nebyla schopná vůbec nic. Místo toho, abych si užívala toho puclíka, tak jsem bojovala sama se sebou.  Probrečela jsem několik dní plná úzkosti. Mísilo se ve mně milion emocí a i když to vypadalo, že už bude líp, zase sluníčko zašlo a já v tom plavala. Napadaly mě myšlenky, že vše skončilo. Napadalo mě, co všechno hrozné se může stát. Začal obrovský strach o malého, pak o sebe a nakonec o všechny. V hlavě jsem měla doslova zataženo. Obrovský černý mrak ze kterého lilo. Slunce v nedohlednu. Nedokázala jsem najít pocit radosti. A nedokázala jsem s tím v tu chvíli vůbec nic dělat. Nakonec jsem brečela kvůli tomu, že přece taková nejsem! Rozhodně taková nejsem, proč se to děje?! Kde je ta obrovská radost z miminka, o které všichni mluví. A vždyť jsem se na něj tolik těšila, proč je vlastně všechno úplně jinak.

 

 

Takové ty klasické věci na zlepšení nálady nefungovaly. Bylo to něco úplně jiného. Měla jsem však v tomto všem jedno velké štěstí. Byla to podpora manžela Majka a mojí maminky. Chlapi obecně hůře nesou, když je jejich žena v jakékoliv nepohodě. Mají tendence se naštvat apod. V šestinedělí je tohle ale to nejhorší, co mohou udělat. Velkým přínosem nám v tomto ohledu byly předporodní kurzy v centru Majka. Dvě setkání totiž proběhla i za přítomnosti nastávajících tatínků a na jednom se dlouho a důrazně vysvětloval nutný přístup partnera k ženě v šestinedělí. Majk si tak vyslechnul, že můžu být plačtivá a taky, že je to zcela normální. Taky to, že v těchto chvílích nemá prásknout dveřmi a nechat mě, ať se vybrečím, ale být mi oporou a nenechávat mě za žádnou cenu samotnou. Zkrátka to, že mě v těch chvílích nikdy nepochopí, ale to není prioritou, jde o to, aby tam zkrátka pro mě byl! A byl! Na druhou stranu maminka, z pohledu vnímavé ženy,se mnou dokázala tyhle pocity rozebrat a pomoct mi přestat se cítit špatně. A co mi pomáhalo snad úplně nejvíc? Chodit ven! Jakmile jsem na tom byla fyzicky lépe a začali jsme více fungovat, černý mrak se rozplynul!

 

Řeknu vám jednu věc! Nebyla jsem špatná a rozhodně jsem za to nemohla a není špatná žádná máma, které se to stane!

 

V šestinedělí fungují hormony více než kdy jindy a ne zrovna ty, které by nám paradoxně přinášely povznášející pocity! Pokud si odnesete blok z porodu nebo pobytu v porodnici může být problém na světě. Hlavní je s tím něco dělat! Tohle potká více žen než si myslíte. Každá to má jinak a v různé míře, ale ve většině případů o tom mlčí. Však proč taky mluvit o něčem nepříjemném a proč si to připomínat. Ani mně se o tomto tématu nepíše s úsměvem na tváři, ale instagram plný happy rodinek mi tenkrát moc nepřidával a já si přišla ještě hůř. Na druhou stranu jsem si psala s nejednou kamarádkou, které měly toto období už za sebou a zjistila, že je to úplně normální.

Hodně mi utkvěla v paměti věta:“I když to teď asi zní jako velký scifi, tak to bude dobrý a co dobrý, skvělý.“ A víte co? Byla to obrovská pravda!

Hormony se odplavily, rány se zahojily, vše jsem si zpracovala a ještě v průběhu šestinedělí se dala dohromady (zhruba po 10 dnech). Začala jsem si Mikínka naplno užívat, uklidnila jsem se, viděla věci takové jaké jsou a naplnil mě pocit štěstí. Nicméně mě už tenkrát zarazilo, proč se o tom tak málo mluví. Proč jsou všude jen samé úsměvy, když je tohle zrovna téma, o kterém by se mlčet nemělo. Být na toto náročné období připravena je jedna věc, druhou věcí je ale vědět, že se to netýká jen vás a nejste špatná, divná nebo cokoliv takového. Hlavní je s tím pracovat! A také mít vedle sebe partnera (nebo jinou podporu), který je připraven na to, že může být maminka po porodu plačtivá nebo i depresivní. A hlavně partnera, který vás obejme, řekne, že bude vše dobrý a nenechá vás v tom, nenechá vás samotnou!

 

 

Nechci tímto článek dál poslat nějaký strach, naopak bych ráda novopečeným maminkám poslala vzkaz, že pokud po porodu není jejich svět plný růžových jednorožců a cukrové vaty, nic se neděje. Všechno se srovná. Každá jsme si šestinedělím prošla a každá jsme ho zvládla. Někdo bez problémů, někdo si poplakal, ale nakonec je to stejně jen pár dní. Člověk se s miminkem rychle sžije a ani nemrknete a budete mít vedle sebe usměvavýho (někdy uřvanýho) parťáka, který vám bude přinášet tolik radosti a lásky, kterou si ani nejde představit. Jo, občas vám potečou nervy a slzy, ale to k tomu prostě taky patří!:)

Všechno to za to stálo a já nemůžu být za to malé bumbrle vděčnější a šťastnější!:)

 

 

Related Posts

21 Komentáře

  • Odpovědět
    Marie
    12. 3. 2018 at 20:08

    Když jsem si četla tento článek, měla jsem pocit, že jsem ho psala já. Zazivala jsem po.porodu to stejné, ty stejné pocity…..pomáhalo mě chodit ven….ne být zavřená v bytě…. A jak.jste psala, po pár dnech to samo odeznělo.
    Za pár týdnů mě čeká další porod a trochu se bojím těchto pocitů znovu….

    • Odpovědět
      Martina
      13. 3. 2018 at 21:25

      Děkuji moc za komentář, Maruško. Ač to může být velmi nepříjemné, tak to v konečném důsledku za to stojí!:) Nemyslíte? A třeba Vám prvorození dítko nedovolí tyto pocity ani tak silně zažívat. Kdo ví, já sama v to u druhého miminka teda doufám:).

  • Odpovědět
    Ellie
    12. 3. 2018 at 23:29

    Měla jsem to úplně stejně jako vy. Nenáviděla jsem se za to, obviňovala se, že jsem špatná máma, nejsem přípravena. Měla jsem strach, že své dítě nebudu mít ráda. Věděla jsem, že mít dítě je náročné, ale že se budu cítit takhle mi nikdo neřekl. Jsem ráda, že konečně někdo napsal jak to je. Vědět to dříve, tak se sama se svými pocity a myšlenkami lépe poperu.

    • Odpovědět
      Martina
      13. 3. 2018 at 21:28

      Ellie, moc Ti děkuju za komentář. Doufám, že až na článek narazí nějaká novopečená maminka, kterou bude třeba trápit totéž bude jí podporou, že bude dobře:).

  • Odpovědět
    Verča
    12. 3. 2018 at 23:54

    Úplně ti, Marti, rozumím. Já jsem se celou dobu bála porodu, zjišťovala si o tom pár věcí (nikdy jsem informace nehltala, abych se nebála ještě víc). NIkdy mě ale nenapadlo, jakej hormonální frčák přijde po porodu. Taky se o tom chystám napsat článek. Mně trvalo tohle střídání nálad a pláč celých osm týdnů. A řeknu ti, že jsem řečem, že to jednou přejde a já si budu mateřstí užívat, snad ani nevěřila. Nakonec to opravdu přešlo a já jsem teď nejšťastnější máma (jako každá máma) :). Ale vůbec se nedivím, že nědko sklouzne k opravdovým poporodním depresím. Já tohle díky svý rodině zvládla bez odborné pomoci. Ale je spousta těch, kteří takový štěstí a podporující rodinu nemají. A je škoda, že se o tomhle „problému“ tak málo mluví!…

    • Odpovědět
      Martina
      13. 3. 2018 at 21:35

      Verunko, moc děkuji za reakci. Je úžasný, že tu přibývají komentáře a to, že to jsou zkrátka hormony, je to normální a bude dobře je tak mnohem více podpořeno:). A jak píšeš, já taky nedokázala uvěřit, že to někdy bude dobrý. Opravdu mi to přišlo jako scifi. Ale když jsem slyšela od kamarádek a známých, co si tím prošly, že fakt dobře bude, rozum viděl jiskru naděje a spojení s reálným světem mi taky dost pomohlo. A článek určitě napiš, nesmíme se bát a třeba pomůžeme nejedné mamince 🙂

  • Odpovědět
    Markét
    13. 3. 2018 at 0:25

    Co se týče pobytu v porodnici, měla jsem to naprosto stejně…ty 4 dny byly ták nekonečný… povolené návštěvy od tří do pěti? Pochopila bych, kdyby to takhle platilo pro tetičky, babičky, kamarádky… ale že jsou ty návštěvní hodiny takhle přísný i pro tatínky?…. poprvý jsem rodila přesně před 19 měsíci.. rodila jsem cca 24 hodin, vůbec to nešlo podle mých představ, nakonec došlo na kleště, nástřih a následně taky asi na hodinový šití.. malýho mi hned po porodu odnesli na novorozenecký oddělení, mě převezli (po svých jsem fakt nemohla..) asi ve 3 ráno na šestinedělí. Přinesli mi malýho na přiložení a tatínka asi po deseti minutách vyhnali pryč..
    Odbila třetí hodina odpolední, přišel za náma táta, já se mu sesypala do náruče a obrečela jsem to jak malá holka.. (dokonce i on:)… jak kdybysme se neviděli měsíc.. a přitom to bylo jen 12 hodin.
    No, a říkala jsem si, že po tomhle zážitku už taky nikdy nechci rodit.. a tento týden v neděli mám termín porodu č.2 😀 hrozně moc doufám, že tentokrát mi vyjde ten nadstandart.. hlavně teda kvůli tomu, že sdílet pokoj s dalšíma dvouma cizíma maminkama a miminkama není žádná sláva 🙁 myslím že každá novopečená máma by si zasloužila po porodu trochu klidu na sbližování s miminkem…

    • Odpovědět
      Martina
      13. 3. 2018 at 21:58

      Markét, děkuji!!! Tyhle příběhy jsou vždycky silný. A naše příběhy mají ještě více společného. Po porodu jsem mé mamince napsala, že už chápu, proč jsem jedináček. Jenže to jsem netušila, jaké mě čeká šestinedělí. Toho se bojím teď ještě víc než samotného porodu. A to jsme měla „full servis“ s oxytocinem, epiduralem, nástřihem, tlakem na břicho a pak i tou nakrózou-to vše po dvou dnech v šílených bolestech, kdy mě nechtěli přijmout. Zkrátka z dalšího porodu i šestinedělí jsem měla (mám) docela nahnáno. Jenže teď mám pocit, že by mi bylo hrozně líto nezažit tohle všechno znovu:).
      A s těmi pokoji. Co na to říct, u mě to byl určitě velký spouštěč toho, co následovalo. Hrozně jsem tam manžela potřebovala.
      Držím palce, ať vyjde nadstandard a jste hned od začátku spolu!!! A druhý porod je prý více v pohodě, tak přeji ať je i ten váš!

  • Odpovědět
    Zuzka Kadlecová
    13. 3. 2018 at 17:18

    Marti, krasne napsane! Jako mama, kterou ceka porod za par dni za tento clanek neskutecne dekuji. Zaroven klobouk dolu pred odvahou podelit se o ty nejniternejsi pocity. Hrozne rada Te sleduji a tento clanek je pro me vazne neuveritelne motivujici a inspirativni.
    Jeste me zajima otazka kojeni, jak jste s Mikinkem zvladli? Nechystas clanek i na toto tema? Osobne mam ted z sestinedeli a samotneho kojeni daleko vetsi strach, nez z porodu. Bohuzel zkusenosti zen v mem okoli mi moc nepridavaji 🙂 a mam pocit, ze je to podobne jako s pocity sestinedelky, proste se o tom nemluvi…

    • Odpovědět
      Martina
      13. 3. 2018 at 21:42

      Zuzi, děkuji!!! V první řadě Ti přeji co nejpohodovější porod a i to obávané šestinedělí. Nicméně! Neboj se!:) Žádná tragédie se nechystá!:) A už vůbec nemá smysl si programovat problém dopředu. Můžeš si úplně klidně šestinedělí užívat!:) Hlavní je mít připravené tvé nejbližší a mít jejich podporu.
      Ohledně kojení chystám článků hned více, ale stále se to formuje, jak to přesně pojmu. Chci vytáhnout také jedno kontroverzní téma a tak se potřeba to správně pojmout. Klidně mi ale napiš do zpráv na fb nebo ig, kdybys měla nějaké dotazy. Ať už ohledně kojení nebo šestinedělí:). Zatím si ještě užívej 2 v 1:)

  • Odpovědět
    Petra
    13. 3. 2018 at 21:43

    Tak ja si své druhé šestinedělí užila taky parádně. Po plánovaném cisari (konec panevni) bylo všechno špatně. ..jizva bolela jak čert ani chodit jsem nemohla a představa, že se budu starat o tříletou dcerku a miminko me stále rozplakavala. Doma jsem se začínala srovnávat, ale jizva pekelne bolela,po dvou dnech opět hospitalizace pro silný zanet v tele, pláč, ztráta mléka, spokojene miminko se změnilo ve řvoucí potvurku..po třech dnech návrat domu a každodenní návštěva lékaře a nepříjemné čištění jizvy. Cele to trvalo osm týdnů. …myslela jsem, že se to nikdy nespraví…a teď miminko má pul roku,je to nejpohodovejsi miminko pod sluncem, plné kojím a se starší dcerkou jsme se krásně szily,jizva se hojí sice pomalu ale hoji. …je to všechno boj a děkují za mého chápajícího a skveleho muze, rodiče a přátele a to si vemte, že ja kromě návštěv lékařů nebyla venku měsíc…ale už je vše pryc a konečně si to uzivame 💓

    • Odpovědět
      Martina
      13. 3. 2018 at 22:03

      Děkuji za Váš příběh, Peti!! Ty okolnosti dokážou s člověkem prostě zamávat. Vůbec se nedivím takovýmto pocitům. Po porodu je žena už tak dost oslabená a ještě další starosti nejsou žádoucí. Já dostala zánět do šití, takže si to dokážu představit. A to jsme neměla už jedno malé dítě. Jste statečná a přeji Vám už jen pohodu s oběma dětmi:).

  • Odpovědět
    Ivet
    14. 3. 2018 at 12:32

    Díky za článek a toto téma. Škoda, že jsme rodily tak nějak ve stejnou dobu a čtu to až teď. Kojení hrozně bolelo, naražená žebra bolela a neustálý strach o malou. I přes neuvěřitelně hodné dítě jsem si to fakt neužívala a okolí nechápalo, proč nejsem šťastná a neužívám si krásné zdravé miminko. Nejkrásnější den v životě pro mě nebyl porod, ale až x dní po něm, kdy se hormony uklidnily, já se s malou sžila a uvědomila si, jaké mám štěstí, že ji mám. Možná bych si to užila víc, nebýt pocitu, že mám být šťastná hned.

    • Odpovědět
      Martina
      14. 3. 2018 at 12:59

      Já děkuji za reakci! S kojením jsem měla také velké problémy a brzy o tom bude článek. Okolí je v tomto trošku nepřítel a lidé často odsuzují něco, co nemůžou chápat nebo to naopak zažili a nechtějí to přiznat. Nicméně to na pohodě nepřidává a naopak to podrývá jakoukoliv pohodu.

  • Odpovědět
    Tami
    16. 3. 2018 at 21:09

    Krásny článok! K tvojmu blogu som sa dostala dnes prvý krát a nie som tu naposledy. Doma mám 2-týždňového chrobáčika a nie je to jednoduché veru. Počas tehotenstva som riešila len a len tehotenstvo, hoci bolo úplne bezproblémové. Pred pôrodom som zase riešila len pôrod. Všetci riešia len to PRED, ale to PO málokto.
    Všetko je pre mna úplne nové, nepoznané a stále prekvapujúce. Bola som hodená do neznáma, nepripravená. O to cennejšie sú takéto články, ktoré mamičku neskutočne pohladia na duši a vtedy si nepripadá sama v tom neuveriteľnom kolotoči.
    Každým dňom sa učíme, spoznavame. Prichádzajúcim večerom som myšlienkami v posteli a v strachu aká to bude noc tentokrát. Nie raz mi vybehla slza, ale snažím sa byť silná. Ten drobček za to nemôže, je taktiež hodený do neznáma.
    Všetkým mamičkám posielam veľa síl a myslíme na to, že v tom nie sme samé!

    • Odpovědět
      Martina
      19. 3. 2018 at 18:26

      Děkuji za krásný komentář, Tami:). Rozhodně v tom nejsi sama a můžeš mi věřit, že bude jen líp a líp:). S tím večerem a obavou z noci jsem to měla dost podobné, ale jak říkám, všechno se srovná:) Hodně sil i Vám a ať je líp a líp:)

  • Odpovědět
    Ivett
    23. 3. 2018 at 0:01

    A teď si vemte, že se nemáte po porodu nikomu vybrečet ani na ty dvě hodiny, protože je zákaz návštěv skrz chřipkovou epidemii… 😶 Pro mne 26hod. čekání na porod v bolestech na pokoji na šestinedělí, kde už měli maminky svoje miminka (zrovna bylo totálně plno, takže jsme tam byly 3), bylo fakt neskutečně dlouhejch a to jsem ještě netušila co přijde na sále, kde už se mnou byl naštěstí i manžel… rodit v chřipkové epidemii je vážně na ….. hlavně, že jsme to zvládli a děti se maji k světu! Krásný den : )

    • Odpovědět
      Martina
      23. 3. 2018 at 22:20

      No to si snad ani představit neumím. Já jela během bolestí ještě i do jiné porodnice, než kde jsem rodila a tam mi řekli, že mě teda hospitalizují někde na porodním na JIPCE a až se rozrozdím, tak mě přesunou na box. A samozřejmě taky samotnou. Jen z představy, že jsem tam sama v tom stavu, se mi udělalo ještě hůř a raději jsem jela zase domů. A těžko říct, co by v té vaší situaci se mnou udělali. Novopečené maminky by z mé společnosti asi radost neměly. Po 30-35 hodinách jsem potlačování bolesti už moc nezvládala. No, na tohle se člověk asi úplně nepřipraví:D. Ale jak říkáte, hlavní je, že jsme to zvládly a děti jsou v pořádku:))

  • Odpovědět
    Začátky kojení a jedno velké trable! – MamaChef
    12. 4. 2018 at 18:06

    […] jste četli můj článek o šestinedělí, pak víte, že i bez problémů s kojením to nebyla zrovna procházka růžovou zahradou. Tyto […]

  • Odpovědět
    Katarina
    12. 4. 2018 at 21:47

    Ja vdacim za jednu vec mojmu mozgu – vymazal mi takmer vsetko. Porod som mala priserny, nacpali ma koktejlami hormonov, polohovali, ja som revala frajerovi, ze umriem (a to znesiem vela)- maly sa nevedel dostat von, takze nakoniec zavolali veduceho na nocnej a ten ze rychlo sekcia. Takze vyflusnuta, zdrogovana, zufala som sa obvinovala, ze som zlyhala a nevedela porodit vlastne dieta. Myslela som, ze po komplikovanom porode uz nic horsie nezazijem. Holt – oddelenie sestonedelia. Protivne sestricky, ziadna podpora ani poucenie, kojrenie bola priam vesmirna bolest. citila som sa ako vo vazeni, ledva som sa hybala s tym dorezanym bruchom, a frajerovi som plakala, nech nas vezme uz konecne domov. Po prichode domov horucky a zimnice, s kojenim nastastie pomohla hned laktacna (toto nechapem, nemocnice su PLNE personalu, ale zena si musi zavolat domov laktacnu) a ta nas zachranila. Ibaze pocas porodu mi do brucha zaniesli pro cisarskom infekciu, rana sa mi rozpadla, tri mesiace som brala atb, hrozila mi sepsa, infekcia sa sirila dalej, antibiotika mi znizovali mlieko… Ja sa cudujem, ake sme my zeny silne a sikovne, ze dokazeme vsetko toto zvladnut. Maly ma dnes 5 mesiacov, je stale kojeny, moj dr ma dal ako-tak dokopy, dalsie dieta chcem, dokonca co najskor, rodit by som chcela prirodzene, aj ked toto mi asi nevyjde..a to vsetko len vdaka mojmu mozgu. Mam totiz pocit, ze to poznam akoby z rozpravania, lebo realne ja mam take okno, ze si nepamatam, ako som prezila prve tyzdne. Takze napokon nas rod bude zachovany vdaka mojej vymazanej pamati 😂😂😂

    • Odpovědět
      Martina
      13. 4. 2018 at 8:33

      Teda!!! Musím říct, že až na ten císař a ten obrovský zánět (já měla zánět v šití po nástřihu, ale zvládla jsem to bez atb) je to přesně jako můj příběh z šestinedělí 😀 A co je na tom asi nejlepší – s tím mozkem to mám taky přesně takto!:D Porod jsem si vlastně nedokázala pořádně vybavit, respektive tu bolest, téměř bezprostředně po něm. S tím šestinedělí je to malinko horší, to ve mě zůstalo více. Ale celkově musím říct, že to má příroda fakt dobře zařízené, aby reprodukce neklesala :D. A jste skvělí, že jste to všechno zvládli!! Klobouk dolů:)

    Napsat komentář: Martina Zrušit odpověď