O mně

Se změnami v mém životě jsem si našla i cestu, kterou chci jít. Její součástí je i tento blog, jehož prostřednictvím Vám chci předávat mé poznatky a zkušenosti z každodenních i nevšedních okamžiků a to zejména těch spojených s mateřstvím. Než jsem se ale stala mámou, byla jsem obrovský milovník jídla a velký cestovatel. Tím vším zůstávám i nadále a tak blog nebude ochuzen ani o recepty, gastro dění a brzy snad i nějaké ty cestovatelské deníky :).

Kdo jsem?

Jmenuji se Martina Hladjuk a narodila jsem 20. února 1991. Tímto příjmením se představuji ale zatím docela krátce. Ještě v roce 2016 jsem byla bezdětná a svobodná. Vlastně jsem byla i úplně bez partnera a tak nějak hledala směr, kterým se můj život bude dál ubírat. Do chvíle založení tohoho blogu se ale odehrálo více zásadních okamžiků, které ovlivnili to, kým dnes jsem :).

Dětství a dospívání

Na dětství vzpomínám moc ráda. Vždy jsem milovala dobré jídlo, návštěvy restaurací, společnost kolem sebe a taky cestování! Koketovala jsem i s výtvarným směrem, ale ten jsem zcela přenechala své mamince. Samozřejmě jsem chtěla být herečka nebo něco podobného. Doma jsem ale tvrdila, že chci být např. květinářka nebo chci jednou mít firmu Krtek. Na co měla být zaměřená, to podle mě nikdo netuší. Šlo tam totiž o ten název, jak jinak. Pamatuju si, jak jsem jako malinká byla s mámou v kuchyni a kopírovala přesně to, co dělala ona, jen s tím rozdílem, že jsem „vařila“ na stole a ona na sporáku. Později, už jako oplácaná holčička s kastrolem na hlavě, jsem si udělala vlastní jídelní lístek a každý, kdo k nám přišel, si musel něco objednat. Ve většině případů jsem mu však oznámila, že to nemáme, ať vybírá dál. Na základní škole jsem si prošla jak šikanou, tak jsem se zvládla dostat i do špatné party.

Přihlásila jsem se na německé gymnázium, které jsem chvílemi milovala a pak zase nenáviděla. Nebylo to učením, ale takovými těmi klasickými problémy 15-ti, 16-ti letých. Nutno ale podotknout, že právě ze střední jsem si odnesla nejvíce přátel. Překvapivě to ale nejsou ti, o kterých jsem si tenkrát myslela, že při sobě budeme stát napořád. Celé 4 roky jsem byla průměrná, normální studentka a tak mě maturita za samé jedničky tenkrát opravdu dostala. Byla jsem na sebe hrdá a zároveň pomlouvaná 90% třídy, jak jsem jako zrovna JÁ mohla dostat samý jedničky. No jo no! Takhle to chodí zkrátka ve všem.

Léta vysokoškolská

Po maturitě jsem v roce 2010 pokračovala v bakalářském studiu podnikání a managementu. Nejsilnější moment byl asi ten, když jsem dostala za A ze zkoušky z matematiky. Já a matika jsme nikdy nebyly moc kámoši (stejně jako s tělocvikem – opakovaně výsledná 3 :D).

Jelikož jsem už během střední naprosto propadla cestování a pobytům v cizině, rozhodla jsem se přihlásit na Erasmus. Konkrétně do Belgie, do města Liege. Mohla bych říct, že to byl velký krok vedle, ale určitě to mělo svůj zásadní význam. Program jsem nedokončila a po 2 měsících se vrátila zpět domů a do školy. Důvodů proč to neklaplo bylo opravdu hodně. Prostě to ale tak být mělo a dalo mi to jednou velké poznání. A to, že doma je doma!

Zvládla jsem odstátnicovat a chtěla pokračovat ve studiu na stejné škole. Problém byl v tom, že se obor nakonec neotevřel a tak jsem stála před tím, co dál. Viděla jsem jako nejlepší řešení odjet na rok do Anglie, naučit se pořádně jazyk a získat zkušenosti v oboru gastronomie, protože touha v ní pracovat, mě nikdo neopustila. Teď se sama divím, že po zkušenosti s Belgií jsem měla odvahu na něco takového. Nakonec to bylo ale stejně jedno. Naši mi to prostě a jednoduše nedovolili. Ano, byla jsem plnoletá už poměrně dlouho, ale jít do sporu s rodiči se mi nechtělo. Navíc se ozval i strach z neznáma. Tak přišla Praha. Ta totiž není tak daleko a domů můžu jezdit, kdy se mi zlíbí.

Na 2 letech, které jsem v Praze (napůl s Brnem) strávila jsem neměla ráda snad jen to nekonečné cestování sem a tam. A zvykání si na jedno a pak zase na druhé prostředí. Prahu jsem si ale zcela a úplně zamilovala. To, že jsem magistra v oboru mezinárodní vztahy a evropská studia je mi upřímně naprosto k ničemu, ale to všechno okolo bylo neuvěřitelně fajn. A jako památka na toto období mi zůstaly dvě skvělé kamarádky. Praha mi navíc otevřela další obzory. Založila jsem si tehdy svůj první blog a začala se vzdělávat ve všem, co by mi mohlo pomoct se v této činnosti posunout.

Dospělost???

Nevím, kdy se pozná, že je člověk dospělý. V 18-ti to není ani náhodou. Když začne pracovat? Já si teda zas tak dospěle nepřišla. Bydlela jsem u rodičů a byla malinko ztracená. Moje první práce na plný úvazek byla ve firmě Zomato a dělala jsem tzv. sales managera. Já a obchod. Haha. No byla to výzva. Po třech měsících, ale naši brněnskou pobočku snad i raději zavřeli a tak jsem byla bez práce. V této chvíli jsem se více obula do své „gastro kariéry“. Začala jsem chodit na stáže k prvnímu českému MasterChefovi, pravidelně vařila s Kačkou na Restaurant Day a ve chvíli, kdy jsem potřebovala udělat něco šílenýho, jsem se sama do soutěže MasterChef přihlásila.

Já, můj Majk a ?

Už z kraje roku 2016 jsem aktivně řešila svoji vysněnou účast v soutěži. Do toho jsem se snažila najít práci na plný úvazek a na jaře jsem začala randit s Majkem. Natáčení MasterChefa, perfektní léto s přáteli a Míšou. Na podzim jsem absolvovala naprosto jedinečnou stáž u Mirka Kaliny v Kalina Cuisine&Vins. Opět v Praze. V té chvíli jsem věděla, že musím na další stáže. Nic mě neposune dál než takováto zkušenost. Bohužel najít si práci dostalo přednost a tak jsem místo stáží lítala po pohovorech. Velmi často jsem dopadla na druhém místě se slovy:“ přijali jsem tu s tou praxí“. Během posledního pohovoru se mě HR zeptala:“ehm, vím, že se na to nemůžu ptát, ale plánujete brzy otěhotnět?“. Netušila jsem, že už těhotná jsem!

A tak bylo vše vyřešeno. A taky se vše naprosto obrátilo a nabralo nový směr a význam. V roce 2017 jsem se už úplně přestěhovala k Majkovi, 7. 5. 2017 patřilo našemu nejkrásnějšímu svatebnímu dni (mimochodem, požádal mě o ruku právě v Praze v restauraci Kalina 🙂 a 4. 8. 2017 se nám v brněnské porodnici Milosrdných bratří narodil syn Michael.