Moje česko-ukrajinská svatba

Už dlouhou dobu slibuji článek se svatební inspirací a tipy. Nejdřív by se ale hodilo, uvést vás do okolností příprav mé a Majkovi svatby. Žádný příběh není obyčejný a o tomto to platí dvojnásob.

Loňský rok mi začal v duchu plánování svatby. Na Silvestra jsem ještě nevěděla, že se budu vdávat a začátkem ledna jsme vybírali termín.

Spolu s těhotenstvím jsem totiž okamžitou svatbu nijak nespojovala. Byla jsem rozhodnutá, že pokud bude svatba, tak až Mikínek trošku vyroste a my si ji budeme moct pořádně užít. Navíc snad každá holka má ty své vysněné svatební šaty. I já je měla. Ke všemu být „velrybí“ nevěsta mě nijak nelákalo a na každé správně svatbě se pije i nějaký ten alkohol, že jo. Moje představy a přesvědčení byly ale smeteny ze stolu a najednou jsem padla do situace, že se zkrátka vdávat budu. Takže je vám asi i jasný, že naše zásnuby nezačaly romantickou žádostí o ruku. ( I ta ale později proběhla, nebojte:) ). Mohla jsem se vzepřít a stát si za svým, ale nakonec jsem přijala za své přesně to, že se budu brzy vdávat. Vzdala jsem se nejedné své představy, ale nakonec to bylo přesně takové, jaké to mělo být a bylo to naše 🙂 .

Nutno podotknout, že můj (teď už) manžel Majk je ukrajinské národnosti. Žije tu s velkou částí své rodiny většinu života. Nicméně, jiná národnost je jiná národnost a s ní je spojeno spoustu odlišností např. právě v tom, jak probíhají svatby. Majk si vždy přál obřad v kostele – tedy pravoslavném kostele. A i zde jsem měla naprosto jasnou představu. Žádný kostel! Chci svatbu někde v přírodě. No a co myslíte? Vdávala jsem se v pravoslavném kostele, kde probíhá obřad opravdu hodně odlišně než jakýkoliv jiný církevní nebo civilní obřad. Původně měly proběhnout obřady dva – tento a pak civilní někde venku. Druhý obřad se nám ale nepodařilo za žádnou cenu dojednat a asi to tak mělo být.

Svatbu jsme měli v neděli – což u nás taky nebývá zvykem. Výběr termínu byl omezený spoustou okolností. Pravoslavná církev má vcelku dlouhá období půstu, kdy se svatby prostě nedělají. Do toho si umíte představit obsazenost prostor takto pár měsíců dopředu. A v neposlední řadě si Mikis vesele rostl v bříšku a tak byl i hraniční termín z mé strany. Nakonec jsme vybrali datum 7. 5. 2017. S tím, že stanovený termín porodu jsem měla 2. 8. 2017 :).

Mé přípravy byly opravdu zběsilé. Projížděla jsem Pinterest a ukládala obrázky toho, jak by svatba měla vypadat a co by na ní nemělo chybět. Začat kolotoč ve výběru dodavatelů a spoustu odpovědí ohledně naplněné kapacity na tento rok. Bylo toho opravdu hodně, určitou představu jsem ale měla.

Nechyběla ani tabulka s objednaným sweet barem, náklady apod. Na Majka jsem neustále tlačila se seznamem hostů z jeho strany nebo se jej dotazovala na milion různých věcí. Věděla jsem, že na Ukrajině svatby probíhají jinak, ale nevěděla jsem, do jaké míry Míšova rodina dodržuje jejich tradice a vlastně ani jaké tradice to jsou. Chtěla jsem mít vše pod kontrolou. Musím říct, že během tohoto období jsem se naučila a pochopila, jak na Ukrajině spoustu věcí chodí. Před rokem jsem byla ale zmatená jak lesní včela. Nechtěla jsem udělat něco špatně nebo snad někoho urazit. Už jen samotná hostina probíhá zcela jinak, stejně jako všechny oslavy. Na stolech musí být neustále dostatek jídla a alkoholu. V žádném případě, jak u nás, že si každý sní svou porci a tím to končí.  Tenkrát jsem nechápala, proč bychom měli jíst svíčkovou a do toho mít před sebou mísy s jídlem. Člověk to musí zažít, aby to pochopil. Tady se opravdu hoduje a slaví a mně se tohle neuvěřitelně líbí. Vždycky se těším na oslavy, protože mám opravdu slavnostní pocit 🙂 . Jestli jsem ale během příprav ustoupila ve spoustě věcí, za jednou jsem si zcela stála. Za jídlem! Nemusela jsem být dokonalá já, ale musela jsem mít dokonalé jídlo! 🙂 Na hostině se tak propojilo to, co jsem si přála já s tradiční ukrajinskou kuchyní.

Z obřadu jsem byla nervózní. Jediné, co jsem věděla, bylo to, že nám svědci budou nad hlavami držet nějaké koruny. Zní to zajímavě, co? A ještě zajímavější to bylo v realitě. Celkově byl obřad nezapomenutelný pro většinu lidí, kteří na něm byli. Něco takového asi ještě neviděli a jen tak neuvidí. Já sama jsem se v některých chvílích neubránila smíchu. Nevysmívala jsem se! To rozhodně ne, ale když s farářem obíháte kostel a za vámi v poklusu svědci držící koruny nad vaší hlavou. To byl zážitek :D. Moje svědkyně Veru i během obřadu cosi brblala ve smyslu, že ji už upadne ruka už z té koruny.

Zajímavý byl taky moment, kdy se nasazoval snubní prsten. Nejen to, že si ho nevyměňují snoubenci, navíc se dává na pravou ruku! Což jsem netušila! Prstýnek mi padl jen na ruku levou a to i tak docela těžko, jak jsem měla oteklé ruce. Tak jsem tam stála, farář se mi doslova snažil nacpat prsten na pst a všichni se smáli. Skvělá situace. Naštěstí, i když nechápu jak, prsten přejel přes oteklý kloub a bylo to.

 

Konečný počet hostů byl něco okolo 150 lidí! Zní to šíleně a taky to bylo šílené. Za celou dobu jsem se na svatbě nezastavila a třeba jen hodinu jsme stáli a přijímali gratulace od večerních hostů. Na Ukrajině je taky zvykem obdarovat novomanžele květinami. Byla jsem z toho dost překvapená, jelikož u nás se nic takového nedělá. O jednotlivých částech svatby plánuji další svatební články spojené s tipy. Jedno můžu prozradit už teď. Za 4 měsíce můžete naplánovat skvělou svatbu, můžete se vdávat těhotná, můžete si to dokonale užít a můžete klidně vydržet do pěti do rána s posledními hosty. To, že jsem to pak týden dospávala raději pominu 😀 .

V příštím článku se můžete těšit na pokračování svatebního „seriálu“ na téma „co na sebe“.

A pokud chcete vidět fotografie z obřadu, koukněte sem.